Poslední žijící romantik

12. července 2017 v 11:09 | Skládanka |  Automatika
Co si představíte, řekne-li se romantika? Někomu se vybaví večeře při svíčkách, někomu třeba libovolný způsob trávení času s jeho dražší polovičkou a někomu úplně něco jiného, než by mě vůbec napadlo. V 18. a především v 19. století se prosazoval sloh zvaný romantismus. Pro takového ukázkového romantického hrdinu v podstatě platilo, že ideální milenkou mu je mrtvá milenka. Za vrchol romantiky se považovalo nežít ve světě bez milovaného, tedy, zemře-li jeden z partnerů, druhý spáchá sebevraždu (Máchův Máj či Hugův Chrám Matky Boží v Paříži toho jsou učebnicovým přikladem).


Mezi milovníky romantiky při libovolném způsobu vnímání tohoto pojmu se nejspíš neřadím, přesto jsem se nedávno dostala na místo, jehož romantického ducha jsem i já, jakkoli jsem běžně netečná, pocítila. Vlastně i samotnou kostru tohoto článku jsem si začala psát, popíjejíc pivko, nedaleko od něj. Ptáte se, jaké místo mě nenechalo chladnou? Jedná se o jedno místo, kterým, ač z větší části není považováno za vzhledné (a jestli ono vzhledné je, tak alespoň lidé pohybující se kolem něj už důvěryhodní nejsou rozhodně), denně projdou tisíce lidí, a jeho stěny by mohly vyprávět možná miliony romantických příběhů o šťastném setkání milenců či jejich uplakaném loučení, dokonce by mohly povědět i něco o mně a mém milostném životě. Jeden z českých secesních skvostů, na které se zapomíná. Wilsoňák neboli pražské hlavní nádraží.

Vlastně tam bývám docela často. Jednou jsem měla hodně času a velmi citlivou náladu, a tak jsem se pomalým krokem prošla po místech, kde se psaly ony romantické příběhy z mého vlastního života, a na všechny tyto romantické příběhy jsem řádně zavzpomínala. Jaké by to bylo, kdybys tu byl, říkala jsem si. Co kdyby to tenkrát vyšlo? Co teď asi děláš? To vše a ještě mnohem více mě napadalo, když jsem se procházela na místech, kde jsme se dříve setkávali.

Budu upřímná - zapůsobilo to na mě. Z ničeho nic jsem pocítila pořádné štěstí, protože jsem si vzpomněla na slavné, možná i úplně nejslavnější okamžiky svého života, o kterých by právě pražský "hlavas" mohl vyprávět. A právě tohle je dle mého názoru vlastně taková pěkná romantika, jakkoli - lidé se zde setkávají po dlouhém odloučení. Lidé se zde na předlouhé měsíce loučí. Je to místo, které spojuje. Ale zároveň i místo, které rozděluje. Na nádraží jsem se po jednom šťastném přivítání a méně šťastném rozloučení vrátila v slzách a sama. Můj vlak odjel. Nějak tak skončila moje zatím nejintenzivnější lovestory.
 


Komentáře

1 Anička | Web | 15. července 2017 v 18:22 | Reagovat

Mně se třeba strašně zamlouvá letiště, tam je romantiky mnoho :D Miluju to nadšené vítání, které jsem i sama zažila, když jsem byla na týden odloučená od přítele.
Moc hezky napsaný článek :)

https://thewaybya.blogspot.cz

2 Skládanka | Web | 15. července 2017 v 21:14 | Reagovat

[1]: Děkuji. Napadlo mě, že tam to asi bude dost podobné jako na nádraží (akorát s tím nemám já osobně zkušenosti).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
Všechno zde publikované je mým dílem, není-li řečeno jinak.

Ikona blogu