Jestli umřeš, zavolej

29. června 2017 v 20:19 | Skládanka |  Automatika
Zatímco ve většině oblastí lidského života je možné zbavit se strachu z neznámého tím, že se informujeme od někoho zkušenějšího, smrt je jiná. Je to konečná stanice života, na kterou můžeme dojet vlastně kdykoli, a existují miliony cest, jak se na tuto konečnou, z níž již není úniku, můžeme dostat. Jste-li mrtví, vaše životní, tedy vlastně spíše úmrtní zkušenosti se těm méně zkušeným předávají docela těžko. Zavolat příbuzným, zda jste v pořádku dorazili, nemůžete, a to nejen proto, že se říká, že když je někdo mrtvý, v pořádku už není.


My lidé, co jsme zatím živí, si můžeme třeba udělat analýzu všech úmrtí na světě, a stejně nám to ani trochu nepomůže - neřekne to nic o způsobu naší smrti, ani nás to nezbaví strachu. Můžeme se ze strachu snažit vlastnímu úmrtí předejít, ale zubaté se stejně neubráníme. Můžeme se tvářit, a podle jednoho pořadu o pohřebnictví, který jsem kdysi viděla, se prý i většinou tváříme tak, že nás nic takového nečeká, a bude nám to platné jako mrtvému zimník.

Každého z nás to čeká, spousta generací před námi to zažila, děje se to dennodenně, že někdo odchází, a stejně to pro nás vždy bude krok do neznáma. Co jednou začalo, musí jednoho dne i skončit. Nejde se s tím možná úplně snadno smířit, ale zkrátka to tak je a, ať si myslíme cokoli, tento princip je spravedlivý. Každého to jednou čeká a nikoho to nemine. Přestože se jedná o integrální součást života, je kolem ní až příliš otázek. Jaké je umírání? Co při tom člověk cítí? Co je po smrti? Jak to funguje?

Aby se vysvětlily některé nepochopitelné jevy, vznikla kdysi dávno, ještě v pravěku, náboženství, z nichž se velká část zabývala právě otázkou toho, co je po smrti. Jak šel čas, rozšiřovalo se lidské poznání. S vědeckým pokrokem bylo vysvětleno leccos, a to včetně věcí, na které se ani nikdo neptal (třeba jestli jsou elektrony vlny, nebo částice - bylo téměř jisté, že to jsou elektricky nabité prťavé kuličky, ale ukázalo se, že jde jak o vlny, tak o částice), ale na otázku, kterou si lidstvo klade možná ze všech nejdéle, tedy co je po smrti, nikdo odpověď nenašel, a s největší pravděpodobností ani nenajde. Nebo vy snad umíte data přenášet z toho druhého břehu?

Dříve byla smrt všudypřítomná, bylo obtížnější jí zabránit, než je dnes, z vašich 12 dětí se svatby dožily třeba 3, a nějak jste se s tím asi zvládli vyrovnat. Věřili jste, neměli jste pochybnosti o tom, že je po jejich časném životě čeká i život věčný, a tohle vás trápit nemuselo (zase jste se mohli ale strachovat, jestli je jejich věčný život lepší nebo horší než ten časný). V západní společnosti však už dávno náboženství ztratilo svůj někdejší vliv, a začalo se důvěřovat spíše poznatkům vědeckým, které někdy jsou v rozporu s učením víry (alespoň při běžném výkladu). Klasický paradox: čím víc víme, tím méně víme. Došlo ke ztrátě jistoty, že po smrti budeme, lidé se začali spíše soustředit na užívání si "známého" života, na smrt skoro zapomněli, a nemyslí na ni, dokud je nepotká v podobě úmrtí někoho blízkého, případně není-li jim řečeno, že umírají oni sami. Pak se začnou strašně bát, protože neví, co je čeká.

Odpovědět můžeme jen teorií. Asi největší smysl dává ta ateistická, tedy že je smrt a pak už nic, což je zároveň ale představa nesnesitelná. Někdo s tím srovnán je a koncept jednoho života a konečné smrti zcela bez skrupulí přijal, někdo (třeba já) se s tím ještě zcela nesrovnal (možná takové věci jako smíření přicházejí s věkem - člověka během jeho života běžně opustí spousta přátel, příbuzní, blízcí, vrstevníci), a, ač jiné prvky náboženství jako nedostatečně vědecké odmítá, nechce přijmout fakt, že pak už nic není. Vždyť my to nemůžeme brát jako fakt, není-li to ověřeno! Jen mi můj rozum napovídá, že tomu tak asi ve skutečnosti stejně bude, tedy, a použiji zde již ohranou citaci z Cimrmana, můžeme s tím nesouhlasit, můžeme o tom vést spory, ale to je asi tak všechno, co se proti tomu dá dělat.

Smrt je v podstatě jediná věc, která asi navždy musí zůstat neznámá (a blízká zároveň), a tedy jediná věc, z níž je zcela oprávněné mít strach. Myslete na to s rozmyslem. Čas od času si uvědomte, že jsme tu jen dočasně, ale se tím tolik netrapte! Může vás strašit kdeco, ale pravděpodobně před sebou máte ještě pěkný kus života.

Doplnění z 4. července: tento článek se dostal do výběru!
 


Komentáře

1 Asterius | E-mail | Web | 29. června 2017 v 22:13 | Reagovat

Na tohle téma týdne je to výborné téma.
Ano, smrt zůstává pořád záhadnou. Ale už na začátku textu mi vyvstalo na mysli, co jsem jednou četl:

P. Vincentius ve speculo exemplorum píše:
Dva mladí lidé si slíbili, že kdo zemře jako první, znovu se má vrátit a druhému sdělit, jak se mu vede. Krátce poté jeden z nich zemřel. Třetího dne se zjevil živému a řekl: „Znáš mě?“ – „Ano, znám tě dobře. Kde jsi tak dlouho byl, jak to špatně vypadáš, a jak se ti vede?“ – „Jsem zatracen,“ řekl druhý, „jenže pomoci mi nemůžeš, na věčnosti již ne.“ – Při těch slovech si setřel z čela pot, který se mu propaloval až do mozku jako roztavené olovo. „Z toho můžeš vidět, jak trpím, v jakém moři plamenů hořím.“ – Není těžké si představit zděšení živého, které však pro něj bylo nesmírně prospěšné, protože se polepšil a nadále pak žil bez hříchu. (Ehmig, „Gleichnisse“.)

2 D | Web | 29. června 2017 v 23:06 | Reagovat

Já si myslím, že náboženství do jednadvacátého století nepatří a přijde mi podivné, jak se ho lidé v poslední době neustále dovolávají a bojí se bez něj žít. Copak jsme opravdu bezduché stádo, které nad sebou pořád potřebuje řemen? / Jinak ke smrti. Většina mých příbuzných už nežije a potom, jaký jsem s nimi měl život, jsem za to i rád. Smrt beru jako přirozenou součást života a strach ve mě nevyvolává. Spíš jako hrozivé vidím umírání bez možnosti eutanázie.

3 Tulačka po hvězdách | Web | 30. června 2017 v 2:12 | Reagovat

Zajímavé téma. Pro mě byl podobnou zkušeností také porod, protože jakkoliv  si o něm lze přečíst, načíst a prostudovat všechno možné, samotný zážitek z porodu a jeho průběh je nakonec stejně úplně jiný a neopakovatelně jedinečný. Nemyslím si, že by se smrtí přicházelo smíření s konečností života, naopak, kolem sebe sleduji spíš opačný jev. Čím je smrt blíž, tím víc se člověk stává věřícím. Pozoruji to na svém otci, jenž, tělem i duší léta zarytý ateista, začíná, s přibývajícím věkem, čím dál víc věřit na "věci mezi nebem a zemí". Moje babička, která umírá a do kostela nezašla, co je rok dlouhý, má dnes na stole Bibli a modlí se denně.  Říká se, že za války se v zákopech modlili úplně všichni. S čím určitě nesouhlasím je fakt, že bych strach ze smrti byl jediný oprávněný.

4 Kory | Web | 30. června 2017 v 8:30 | Reagovat

[2]: Nevím, co je špatného na tom, věřit něčemu. Náboženství pro normální lidi nemusí bejt žádnej řemen, je to prostě jen něco, co ti dává do života naději, že to má smysl.
A jinak, moc dobrej článek. Je to vlastně fakt zvláštní, ta smrt. Jak o ní nikdo nic neví. A taky je to moc dobře. Aspoň pořád existují nějaké velké záhady.

5 Eliss | Web | 30. června 2017 v 9:36 | Reagovat

Když jsem byla dítě, často jsem plakala kvůli tomu, že jednou umřu. Nyní se tím netrápím, užívám si, jednou to prostě přijde, tak co...

6 Skládanka | Web | 30. června 2017 v 16:43 | Reagovat

[3]: Jsem ráda,  že se v komentářích objevily i jiné zkušenosti a jiné názory. Já třeba potkala zatím především lidi, co to ještě neřeší, anebo (možná tedy také zatím) to jsou "absolutní ateisté" a tvrdí, že jim je všechno jedno, že stejně "natáhnou bačkory", a pak už nic nebude.
Myslela jsem, že právě se slovy o tom, že je to strach, který je jediný zcela oprávněný, někdo souhlasit nebude, také to mám schválně v textu tučně - já myslím, že většina strachů se dá nějakým způsobem překonat, některé se dají "opravňovat částečně". Když nad tím ještě tak přemýšlím, asi to není jediný zcela ospravedlnitelný strach - strach z bolesti (kterážto někdy může smrti předcházet), strach ze ztráty blízkých (což je vlastně ale také strach ze smrti, a nikdo neříkal, že se tím myslí smrt vlastní)...

[5]: Potom pravděpodobně (alespoň v tomto) zapadáš mezi běžné obyvatele západního světa. Neříkám, že bych to já osobně nějak zvlášť řešila, ale poté, co mi zemřela jedna poměrně blízká osoba (která byla přibližně v mém věku), tak jsem na to začala myslet aspoň občas - na to, co po sobě zanechám, na to, že po smrti asi nic není, a na to, jestli to vůbec někoho bude zajímat...

7 Tulačka po hvězdách | Web | 30. června 2017 v 19:36 | Reagovat

[6]: Pravda, okrtoho uh lidí nás ovlivňuje a většina lidí z mého okruhu věří v "něco". Domnívám se, že to opravdu souvisí i s věkem. Do pětadvaceti jsem neřešila vůbec, velká existenční bilance a uvědomění si své smrtelnosti přišlo až kolem třicítky. Též to asi může spustit smrt blízkého člověka - jako u Tebe. Je fakt, že to mám nejspíš jednodušší v tom, že "vím", že smrtí nic nekončí...věděla jsem to už jako dítě a vím to i teď.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
Všechno zde publikované je mým dílem, není-li řečeno jinak.

Ikona blogu